14.9. Maškarní ples

Odměny:

• Aewinn: nová schopnost či vylepšení
• Akuma: nová schopnost či vylepšení ▲
• May: body ▲
• Akiko:

Děj:

Akuma: Otevřel jsem dvoukřídlé velké dveře a vešel do sálu. Přišel jsem akorát včas, ale vevnitř už panovala veselá nálada. Lidé v kostýmech se mezi sebou bavili a smáli se. Hudba hrála příjemnou jemnou melodii a několik párů se na parketu směle houpalo do hudby. Sál byl opravdu velký a honosný. Strop byl opravdu vysoký. Na vyvýšeném podiu hrála živá kapela a u stěn byly stoly a židle pro všechny přítomné lidi i nelidi. Ta atmosféra na tom byla to nejhezčí. Nikdo nevěděl kdo je ten druhý, s kým se baví. Úžasná věc. Byl jsem za to vděčný. Rozhlédl jsem se po sálu a vydal se na takový malý "průzkum".

May: Nevěděla jsem, jestli tam mám jít…nečekala jsem milé přijetí. Nakonec jsem se rozhodla. Neměla jsem na sebe nic, kromě těch, co jsem měla na sobě. Se škraboškou to bylo jednodušší…Zastavila jsem se přede dveřmi a zhluboka se nadechla…“tak tohle nezvládnu“ pomyslela jsem si. Nakonec jsem ale ty dveře přece jen otevřela.

Aewinn: Zastavila jsem se před dveřmi do sálu, chvíli tam před nimi stála a trochu nervózně se na ně dívala. Na takové akci jsem byla poprvé v životě. Prohrábla jsem si vlasy a zhluboka se nadechla, abych si dodala odvahy a vykročila jsem. Přes sebe jsem měla přehozený světlý plášť, takže křídla nebyla vidět a i na rukou jsem měla černé rukavice, takže by mě podle toho neměl nikdo poznat. Pootevřela jsem ty dveře a vešla do sálu. Znovu se za mnou zabouchly a já jsem neudělala ani pár kroků a už jsem znovu stála, přičemž jsem se ohromeně dívala před sebe. Doslova na mě dýchala atmosféra, která tady panovala. V zájmu zachování pravidel jsem si nasadila na oči tmavě modrou škrabošku a vydala se do sálu porozhlídnout se, jaké to vlastně je.

Akuma: Protáhnul jsem se vedle jedné skupinky lidí a podíval se ke dveřím. Vyděl jsem, jak se otevírají a někdo vstupuje dovnitř. Samozřejmě tu všichni měli škrabošky, ale když člověk toho druhého znal, tak mohl typovat, kdo to je. Proto jsem se přiblížil trochu víc zpátky ke dveřím, jelikož jsem měl na tu vzdálenost pocit, že vešel někdo, koho znám.

May: Zarazila jsem se hned u dveří a schovala se ve stínu. Byl to velkolepý sál. Nervózně jsem těkala očima z místa na místu, moje divoká povaha se bouřila a já chtěla pryč…zmizet odsud a nevrátit se, ztratit se v divočině. Posunula jsem si škrabošku po tváři. Bála jsem se. Sice byla z peříček, která ztratila má sova, ale o její pevnosti jsem začínala vážně pochybovat. Lidé se smáli a tančili a já se choulila co nejblíž dveří, Pak jsem pochopila jak je to absurdní a směle vykročila vpřed.

Aewinn: Proplétala jsem se mezi lidmi a pozorovala okolí. Stříbrné vlasy jsem měla volně rozpuštěné, jen pár pramenů jsem měla spletených dozadu, takže jsem se cítila trochu divně mezi těmi složitými účesy. Zavrtěla jsem prudce hlavou a nechala to být. Alespoň jsem měla šaty, když už nic. Zastavila jsem se u jednoho ze stolů, který byl sice kousek od dveří, mě však trvalo pěknou chvíli, než jsem se tam dostala. Povzdechla jsem si, postavila jsem se bokem ke stolu a těkala očima po okolí. Odtud jsem měla dobrý přehled o většině sálu, což mi vyhovovalo. Trochu jsem se pro sebe pousmála a začala si i užívat tu atmosféru.

Akuma: Upravil jsem si prostou černou masku na obličeji. Připadal jsem si sice schován v davu, ale i tak jsem měl pořád pocit, že mě ostatní mohou poznat. A ten pocit se mi nelíbil. Dvě osoby se mi zdály povědomé. Vyrazil jsem k té, která byla blíž. Stříbrné vlasy se daly jen těžko zaměnit s někým jiným. "Zdravím." promluvil jsem mile a snažil se přesvědčit, že tady se stejně nemusím chovat tak, jako většinou. A že jsem si udělal masku tak, aby mě nebylo poznat. Tedy snažil jsem se.

May: Procházela jsem mezi skupinkami. Někteří lidé si mě zvědavě prohlíželi…ale bylo to maškarní, takže moje „róba“ tu nebyla nijak nápadná. Jen jsem se ušklíbla při pohledu na ženu, které z účesu koukalo bůhvíjaké ovoce. Směle jsem se usmála a prohrábla si svoje krátké a poměrně neukáznitelné vlasy. Začala jsem se cítit docela dobře. Těšila jsem se z přítomnosti lidí. Zaujaly mě dvě postavy. Chvíli jsem tomu nechtěla věřit, ale znala jsem je. Polkla jsem. Začalo se mi to zase vymykat z rukou. Pevně jsem sevřela ruce do pěstí. A pak i zavřela oči a představila si svůj útulný příbytek a Belle. Po chvíli se mi podařilo uklidnit silně bušící srdce, o kterém jsem si myslela, že ho všichni v sále musí slyšet. Spěšně jsem se rozhlédla a odspěchala se ukrýt do jednoho koutku na druhém konci sálu.

Aewinn: Přejížděla jsem očima po okolí, takže jsem si nemohla nevšimnout postavy blížící se ke mně. Sice mi byla povědomá, ale nesnažila jsem se přijít na to, kdo to je. Pousmála jsem se na něj. "Zdravím." oplatím mu pozdrav přátelským hlasem a znova jsem pohledem přejela okolí. Všimla jsem si dívky, která ve chvíli, kdy nás zahlédla, vypadala docela nervózně. Trochu nechápavě jsem se na ni zadívala a naklonila hlavu na stranu. Těkla jsem očima mezi těma dvěma a nějak jsem nepochopila, proč je tak nervózní.

Akuma: Všimnu si, že nás spatřila ta druhá povědomá postava. Ale ta se pak otočila a šla někam na druhý konec sálu. Nechápal jsem to sice, ale asi s námi nechtěla mluvit. I když vypadala, že nás poznává. Podíval jsem se na postavu v které jsem hádal Aewinn a všiml jsem si, že i ona si všimla druhé postavy. Přelétl jsem očima po sále. "Je tu opravdu hodně lidí, možná až moc. Ale je tu zajímavá nenucená atmosféra. To je asi smyslem tohoto plesu. Bavit se s někým aniž by člověk nebo nečlověk tušil kdo je ten druhý zač." prohlásil jsem s lehkým úsměvem.

May: Možná jsem se chovala hloupě, ale prostě jsem nebyla zvyklá na tak početnou společnost. Nějak mi nedocházelo, proč se chovám jako někdo, kdo nechce být viděn, ale to byl ten můj chaotický přístup, kvůli kterému jsem se chovala tak jak to ode mne nikdo nečekal. Zasmála jsem se vlastní pošetilosti. A rychle pohlédla na ty dva. Nechápavě se na mě dívali. „Tímhle už asi nic nezkazím“ řekla jsem si pro sebe a vykročila s omluvným úsměvem k nim.

Aewinn: Svůj pohled jsem během toho, co mluvil, přesunula na něj a chápavě se usmála. "To je sice pravda, ale o mě se to moc říct nedá. Pokud se tady objeví někdo, kdo mě zná, myslím si, že mě okamžitě pozná. Jsem hold moc nápadná." řekla jsem a vesele jsem se na něj zakřenila. "Popravdě, jsem z toho dost nervózní. Je tu tolik lidí..." řekla jsem ještě a nechala svůj pohled znovu putovat. Pak jsem si všimla té dívky, která předtím zmizela, a teď míří k nám. Povzbudivě jsem se na ni usmála a lehce jsem jí pokynula rukou, ať jde k nám. Mám pocit, že už ji znám z dřívějška, stejně jako toho neznámého, který stojí přede mnou. vrhla jsem na něj jeden rychlý pohled, jestli mu to nebude vadit.

Akuma: Zahlédl jsem jak se ta druhý postava, ve které jsem hádal May, se obrací a jde k nám. Mile jsem se na ní usmál. Ten pohled měl znamenat něco typu: nemusíš se bát, my tě nekousnem. Pak jsem se podíval zpátky na stříbrovlásku. "Je pravda že jsi dost význačná a opravdu se moc dobře v davu neschováš. Ale jsou tu i výraznější lidé." řeknu a kývnu k dámě, která má vlasy nabarvené na sytě fialovo růžovou. "Taky mi přítomnost tolika lidí neděla dobře, ale nejhorší na tom právě je, že většinu z nich znám. I když oni mě nechtějí znát. Ale právě díky tomu všemu mě ani nepoznají."

May: Zatím se to vyvíjelo dobře. Ta dívka mi byla povědomá…a možná i ten muž. Prodírala jsem se davem k nim. Vypadalo to, že si mě všimli a oba se na mě povzbudivě usmívali. Nechtěně jsem do někoho vrazila. Byla to žena se zvláštní barvou vlasů. „Promiňte…“ vykoktala jsem ze sebe a omluvně se na ní usmála. Jen si pohrdavě odfrkla. Polkla jsem…pak se ve mně všechno sevřelo a já vyběhla ze sálu pryč. Pomalu se mě zmocňovala panika a já střemhlav utíkala k lesu.

Aewinn: Podívala jsem se na tu dívku a sledovala jsem, jak prchá ze sálu. Neslyšně jsem si povzdechla a otočila se zpět na něj. Té dámy s růžovými vlasy si opravdu nejde nevšimnout. Uchechtnu se, když to zmíní a pak se na něj zvědavě zadívám. "Hmm. To je pravda, nejsem jediná výjimka v sále." řeknu a usměju se. "Takže jsi vlastně něco jako... hmm... Teď nemůžu přijít na vhodné přirovnání. Všichni ví, že existuješ, ale všichni ji v dokonalém souladu popírají." řeknu a nakloním hlavu na stranu. "Ale někdo, kdo by tě nepopřel, přece existovat musí, ne?" zeptám se ho a povytáhnu obočí, i když to pod škraboškou nejde vidět. Hlavu znovu narovnám do původní polohy a očima přeběhnu po sále.

Akuma: Když pak May najednou vyběhla ze sálu, trochu nechápavě jsem se podíval na Aewinn. *Opravdu špatně snáší společnost lidí...* pomyslel jsem si a prohrábl si vlasy. Poslouchal jsem její slova. "Dalo by se tak říct. Obyčejní lidé se mnou nechtějí mít co dočinění a tak dělají, že mě neznají a že neexistuju. Právě proto mě překvapilo, že jsem sem dostal pozvánku. Ani nevím kdo mi jí poslal. Je to vážně zvláštní. Ale existují tací, kteří by mw nepopřeli. Alespoň doufám." řeknu jí mile a trošku se nad těmi slovy víc zamyslím. Takhle jsem nad tím tolik neuvažoval.

Akiko: Vešla jsem do sálu. Na sobě jsem měla krátké černé šaty převázané modrou stuhou a černé rukavice. Na hlavě jsem měla černomodrou škrabošku. Vevnitř bylo spoustu lidí. Naštěstí jsem dočasně potlačila svou ´průhlednost´ a tak jsem vypadala jako obyčejný člověk. Výhoda pro mě. Ale okamžitě jsem v davu spatřila tu známou nejznámější postavu. Pousmála jsem se a vydala se k Akumovi. Přede mnou se jen maskou neschová. Tu druhou dívku jsem jistě už někdy viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout na jméno.

Aewinn: Sleduji jeho výrazy a do očí se mi vkrade zamyšlený výraz. Zavrtím rychle hlavou a zase mi z očí zmizí. "Obyčejní lidé?" zaujme mě jeho volba slov a znovu povytáhnu obočí. Když se zmíní o pozvánce, trochu pochmurně se uchechtnu. "No, já jsem ani oficiální pozvánku nedostala... Zaslechla jsem nějaké řeči, tak jsem se sem přišla podívat." řeknu a pokrčím rameny ve smyslu "co se s tím dá dělat." Potom se mi na tváři objeví přátelský úsměv. "Myslím, že někdo takový určitě existuje. Nikdo není úplně sám." řeknu a stále mi na tváři ten úsměv zůstává.

Akuma: Trhnul jsem sebou když jsem si uvědomil, že jsem mluvitl dost nápadně. Lehce se pousměju a pokrčím rameny. Vidím dívku v černomodrých šatech a nemůžu jí nepoznat. Když někoho vídáte přes tisíc let, pak už ho poznáte kdekoliv. A jde k nám. Podívám se zpátky na Aewinn. "Myslím, že pozvánka není nutná. Je to veřejná akce. A právě proto mě to překvapilo, když jsem jí objevil ve schránce. Navíc u domu, kam moc nechodím a který není tak známý." řeknu a loupnu pohledem po Akiko, která k nám přichází. "Jistě, každý někoho takového má."

Akiko: Šla jsem lehkým krokem k Akuovi a vyhýbala se větším hloučkům lidí. Myslím že jsem v jednom hloučku uviděla démona, ale nemohla jsem si být jistá. Tento sál byl odstíněn. Ale magie říše tu stále byla, neboť ta byla všude. Proto jsem nebyla úplně bezbranná. "Dobrý večer." pronesu klidně k oboum dvoum.

Aewinn: Všimnu si další dívky, která k nám míří. Byla mi stejně povědomá, stejně jako on. Povzdechla jsem si a znovu očima přejela po sále. Všimla jsme si jeho pohledů, které vrhal na tu dívku a pobaveně jsem se krátce zasmála, dřív, než k nám došla. Myšlenku, kterou jsem měla na jazyku, jsem spolkla, neboť už byla u nás. "Dobrý večer." oplatím jí pozdrav a pak se podívám na něj. "Vypadá to, že to byl někdo, kdo tě dobře zná, ne? Takže si tipuju třeba tady tuhle dámu." řeknu vesele a kývnu hlavou celkem nenápadně k dívce, která k nám právě přišla. V očích mi tančí světla a cítím, že se mi to tady začíná zamlouvat.

Akuma: Podíval jsem se na Akiko. "Dobrá večer i vám, lady." řekl jsem a věděl, že Akiko z toho oslovení bude mít jen legraci. Díval jsem se na ní a přemýšlel, jak to že už není tak průsvitná, ale vypadá jako člověk. přemýšlel jsem jestli to něco znamená, nebo to tak prostě je. Zajímalo by mě, jestli žije jen ve Snové říši, nebo se stále vrací do svého světa. Podíval jsem se na Aewinn a usmál se. Nenapadlo mě to. "To ty jsi mi dala tu pozvánku do schránky?" otázal jsem se Akiko.

Akiko: Usměju se na tu dívku. Vypadá, že se jí tu líbí. Pak přejedu pohledem na Akua. Při oslovení lady se lehce zasměju. Obyčejně ho takovéhle kousky baví dělat. "No... ano, byla jsem to já. Přiznávám se. Ale chtěla jsem aby jsi se zase někdy dostal mezi lidi a užil si legraci."

Aewinn: Zase jsem se pro sebe tiše zasmála a sledovala ty dva. Už z prvního pohledu jsem poznala, že ti dva se znají už dlouho. "Vypadá to tak, že se ti to povedlo." poznamenám k té dívce a pousměju se na ni. Podívám se na stůl za sebou, a přejedu nabídku všelijakých jídel a pití pohledem, ale nic si nevezmu. Nemám hlad, jen jsem potřebovala zaměstnat oči. Pak znovu přesunu svůj pohled na ně a s lehce zamyšleným pohledem je pozoruju.

Akuma: "Měl jsem to tušit." poznamenal jsem a pousmál se. "Ale máš pravdu, že jsem opravdu dlouho do společnosti nepřišel. Protože by mě nikdo nevítal zrovna s otevřenou náručí." řekl jsem a upravil si škrabošku na obličeji.

Akiko: Zasměju se. "Tak to jsem ráda." Řeknu a rozhlédnu se po celém sálu. Je opravdu pěkný a plný lidí. Todruhé se mi líbí trochu míň, ale nevadí mi to nijak extra. "A taky jsem si přišla pro ten tanec, co jsi mi pořád nesplnil." Řeknu a našpulím rty.

Akuma: Rozhlédnu se po sálu a pak se omluvně podívám na obě dívky. "Odpusťte mi, ale budu muset jít. Mám určitou... neodkladnou povinnost. A promiň mi ten tanec, někdy to napravím." řekne s úsměvem a odejde ze sálu do temné noci.

Aewinn: Najednou ucítím známý dotek mysli. Zvednu pomalu hlavu a zadívám se oknem, ven. Pak se znovu podívám na tu dívku. "Omlouvám se, ale už budu muset jít. Měj se." řeknu jen, usměju se na ni a zamířím ven ze sálu a pak i z budovy. Venku na mě už čeká Altair, který se ke mně ihned přidá. Potom společně zamíříme zpět domů.

Akiko:"Měj se." Řeknu jí na rozloučenou a zamávám za ní. Pak se rozhlédnu po sálu. Zábava byla v plném proudu. Muzika hrála. Lidé tančili. Špatná nálada nebyla vítaným hostem. Masky se předháněly ve své barevnosti a extravaganci. Soutěž o nejpropracovanější masku vyhrála (již zmíněná) dáma s fialovo-růžovými vlasy na plné čáře a její účes jí mnoho dam závidělo. Dalšího rána se dalo najít po celé říši mnoho žen s podobně nastrojenými vlasy, takže se snadno poznalo, kdo na maškarním plesu byl. Několik zvláštních omylů mě dostalo na pódium, kde po mě bylo vyžadováno abych zazpívala. Tak jsem tak učinila. Během mé písně se všichni lidé zastavili a podívali se na mě. Bylo naprosté ticho. Bála jsem se, že jsem až tak hrozná. Jestli mi na konci zatleskali, nebo ne, to netuším. Rychle jsem se běhla z pódia, rudá jako rak, a vyběhla ven. Ještě na několik chvil jsem se tam vrátila, ale když se vyhlásilo dobrovolné sundavání masek, raději jsem odešla úplně. Bylo už něco po půlnoci, ale vím, že zábava končila někdy kolem půl páté ráno. Mě ale v tu dobu ukolébával ke spánku můj krásný les a mé krásné sny. Než jsem usnula, měla jsem pocit, že se u mě objevil Zrada, ale nejsem si jista, jestli se mi to jenom nezdálo. Další den se o plese všude vyprávělo a každý to považoval za vydařenou zábavu. Je jenom dobře, že se lidé baví když můžou. Doufám, že podobných akcí bude brzy víc.